Ryūketsu no himitsu 2

30. prosince 2014 v 18:10 | Rin-kun |  *Spisky věčné nicky*
No a ještě sem hodím ten zbytek, snad to na ty dvě části vyjde nebo se praštím xD . Tohle měla být jednorázovka sakra!!! Blog mě nemá rád TTwTT

název: Ryūketsu no himitsu
žánr: shounen ai
část: 2/2
postavy: Kusakawa Itsuki, Toriyama Kazuo and Wakiya Ito




"Takhle nemluv. Toriyamo, my to zvládneme. Pokud jsem skutečně pro tebe tak důležitý, jak tvrdíš, potom mi nic neuděláš. Věřím tomu."
"Kusakawo?"
Toriyamovi oči se zalily slzami. Nikdy dřív jsem ho neviděl plakat. Podlomila se mu kolena. Vypadal tak bezmocně, tak zoufale. Došel jsem k němu, klekl jsem si a objal ho. Třásl se. Rozklepanýma rukama objetí opětoval. I přes všechny ty hrozné události se mi zdálo, že nyní byl náš vztah pevnější než kdykoli předtím.

Seděl jsem v lavici a díval se z okna. Dneska jsem měl dlouhou školu, Toriyama za mnou měl přijít před budovu, až mi skončí vyučování a měli jsme jít do cukrárny. Těšil jsem se. Dlouho jsme spolu nic nepodnikli. Toriyamu často bolela hlava a dost polehával. Chápal jsem to. Musí být vyčerpaný, od toho hrozného dne bojuje sám proti sobě tisíckrát víc, snaží se, ale je to vysilující. Přál bych si nějak mu pomoci, ale asi nemůžu dělat víc, než být mu oporou a plně v něj věřit.
Jindy obyčejný zvuk školního zvonku zněl dnes jako rajská hudba. Konečně. Rajská hudba nebo umíráček? Občas se to dost špatně rozezná…
Letěl jsem jako vítr. S úsměvem na tváři jsem sběhl schody ven. Zarazil jsem se. Před školou stálo auto a o něj se opíral Toriyama. Usmíval se. Nejistě jsem k němu došel.
"Vítej, můj princi. Kočár už čeká," přivítal mě.
"Toriyamo? Kde si vzal to auto? Copak ty máš papíry?"
Ovšemže nemá, je mu sedmnáct. Věnoval jsem mu podezíravý pohled. Ten úsměv mě děsil, jako bych ho odněkud znal.
"Netrap se zbytečnostmi, má lásko. Nasedej. Slíbil jsem, že spolu něco podnikneme, ne?"
Opatrně jsem přikývl a nastoupil do auta. Posadil se vedle mě, zapnuli jsme si pásy a rozjeli se. Muselo se mu nechat, že řídit uměl, ale stejně mi to dělalo starosti.
"Kam jedeme? Tudy cukrárna není. Spíš se mi zdá, že míříme z města."
"Máš postřeh. Nemáš rád přírodu? Chtěl bych ti něco ukázat."
Ulevilo se mi. Znělo to jako dobrý nápad. Možná našel nějaké romantické místečko a chtěl by tam strávit čas se mnou. Dnes nedokážu uvěřit, jak jsem mohl být tak naivní.
Zastavili jsme uprostřed silnice. Zmateně jsem se rozhlížel.
"Co tady děláme?"
"Nevidíš to? Není to překrásné?"
"Co?" nechápal jsem.
"Ty zábrany támhle. Bránili autům sjet ze srázu, ale teď se rozbily. Chtěl si romantiku, ne? Může být něco romantičtějšího než společná smrt?"
Podíval jsem se na něj vytřeštěnýma očima. Ten úsměv… Toriyamovo druhé já… bože. Pokud je to pravda, tak to tenhle šílenec myslí vážně, opravdu chce sjet z toho srázu.
"Ne! Toriyamo. To bys mi neudělal. No tak… vzpamatuj se," prosil jsem.
Snažil jsem se odepnout, ale pás se zasekl. Nejspíš ho nějak poškodil, ještě než jsem nastoupil do vozu.
"Copak? Copak? Nechceš se mnou být… navždy?" rozesmál se Toriyama.
Tohle nebyl můj Toriyama. Musím něco udělat nebo… nebo nás ten psychopat oba zabije.
"Toriyamo, prosím. Bojuj. Bojuj proti tomu. Ty tohle nechceš a víš to. Vzpamatuj se!"
Rozbrečel jsem se. Musím věřit, věřit, že mě uslyší.
"Ale no tak brouku. O co se tu snažíš? Jsi tak k sežrání, když šílíš strachy."
Naklonil se ke mně a dal mi pusu na tvář. Následně vytáhl z přihrádky ve dveřích nůž a na místě polibku mě řízl. Tenoučký pramínek krve mi stekl po tváři a mísil se s mými slzami. Pro Toriyamu to byl nejspíš vzrušující pohled.
"Dost… prosím… Toriyamo… Toriyamo…"
"Ty mě vždycky dokážeš dostat do varu. Vojel bych tě, ale mohlo by se stát, že mi zase utečeš. Škoda. Kdybys nezlobil, mohli jsme si to užít. Takhle tě nejspíš ošukám až v pekle."
Toriyamo… Toriyamo… Znovu nastartoval motor, trochu zacouval. Teď šlápne na plyn, rozjede se plnou rychlostí a… Toriyamo!
"NE!!!"
"Křič, křič. Nějaké polední přání?"
"Polib mě."
"Cože?"
"Polib mě… prosím."
Tak nějak zaujatě si mě prohlížel, pak se naklonil a políbil mě. Tyhle rty si pamatuješ. Tyhle polibky znáš. Toriyamo. Vzpomeň si. Prober se. No tak. Prosím. Miluji tě. Vzpamatuj se.
Naše rty se opět oddělily. Tentokrát to muselo vyjít. Jsi to ty, Toriyamo?
"Spokojen," zabručel. "A teď může začít ta pravá zábava. Držte si klobouky."
Šlápl na plyn. Auto se rozjelo rychle proti srázu. Neprobral se. Tohle je… konec.
"TORIYAMO!!!"

Brzda. Auto začalo brzdit. Se skřípěním kol se zastavilo těsně na okraji srázu. Klepal jsem se. Víčka jsem držel pevně zavřená. Až po nějaké době jsem otevřel oči. Žiju. Ohlédl jsem se po Toriyamovi. Seděl tam, zničený, hlava mu ležela na volantu a těžce oddechoval.
"Toriyamo?"
Natáhl jsem k němu ruku.
"Nedotýkej se mě!" Jeho hlas prozradil, že brečí. Co se to děje? Toriyamo? "Málem… málem jsem tě… zabil."
"To… to je dobré, Toriyamo."
Věděl jsem, že nezním zrovna přesvědčivě. Slova se chvěla. Nešlo zakrýt, že jsem vyděšený.
"Odvezu tě domů," řekl a narovnal se.
"Ne!" vyjekl jsem. "J-já… půjdu pěšky."
"Bojíš se mě?"
"N-ne. Bojím se… auta. Chci jít pěšky."
Sebral jsem nůž, který ležel pohozený pod Toriyamovýma nohama a rozřízl pásy. Rychle jsem vystoupil z vozu. Toriyama vystoupil také.
"Je to moje vina."
"Ne. Já… už dřív… jsem neměl jízdu v autě rád," přiznal jsem.
"Proč… proč si tedy nastoupil?" podivil se Toriyama.
"Protože…" Po tváři mi stekla slza. "Protože jsem moc chtěl s tebou do cukrárny."
Pousmál jsem se a rozplakal. Stál jsem k němu zády. Neviděl to, ale to ani nemusel.
"Já… totiž… zvládneš dojít domů?" Přikývl jsem a udělal krok vpřed. Jako naschvál jsem upadl. Přiběhl ke mně a pomohl mi vstát. "Dovedu tě domů."

Musím se přiznat, že jsem byl… no vlastně jsem… dost zničený. Druhý den ráno jsem vstal, posadil se k oknu a podíval se ven. Věděl jsem, že musím do školy, ale… nešlo to. Nohy mě neposlouchaly. Proseděl jsem tam celý den, ani jsem se nepřevlékl z pyžama. Večer jsem tam i usnul. Další den vypadal stejně. Třetího dne, už jsem se ani nesnažil. Zavolal jsem Itovi, jestli by mohl přijít. Donesl mi nahoru jídlo na několik dní a věnoval spoustu starostlivých pohledů, ale na nic se neptal, nic neříkal. V tomhle byl Ito opravdu čestný kluk.
Takže tak. Už to bude asi měsíc, co tu sedím. Občas přijde Ito, aby se o mě trochu postaral, ale nikoho jiného k sobě nepouštím. Už nemohu dál… můj život ztratil smysl.
Slyšíte to? Skřípání dveří. To musí být Ito. Dobrý přítel.
"Itsuki?"
"Hm?"
"Musíš se mnou. Pojď, musíme do nemocnice."
..
.

"Itsuki?"
"Hm?"
"Musíš se mnou. Pojď, musíme do nemocnice."
"Hm?" zamručel Itsuki nechápavě.
Podíval se na kamaráda. Z Itovi tváře stékal pot. Opíral se o kolena a oddechoval. Nejspíš celou cestu běžel.
"Toriyama-senpai… měl nehodu." Itsuki vytřeštil oči. Svižně vstal, ale okamžitě upadl na podlahu. Doplazil se k Itovi, ten mu pomohl na nohy a podepřel ho. "Pojďme," řekl.
Po cestě se Itsuki pomalu vzpamatovával. Od půli cesty už šel sám a kousek od nemocnice se rozběhl. Ito utíkal za ním.
"Hledám Toriyamu Kazua. Prosím, spěchá to," vyrazil ze sebe Itsuki, když doběhli do nemocnice.
"Osmé patro, nalevo od výtahu, pokoj 364."
"Děkuji vám."
Oba se dali zase do běhu. Výtah a pak zase běh.
"Promiňte, můžeme dovnitř?" vychrlil Ito na sestru, která právě vyšla z pokoje.
"Nom… jistě," řekla váhavě sestra a ustoupila jim z cesty.
"Řekla jste jim, že ten hoch…" tázal se doktor, který zrovna přišel a scénku zhlédl.
Sestra zakroutila hlavou.
"Zdálo se mi, že mají naspěch."

"Toriyamo!" vykřikl Itsuki a doběhl k posteli.
Usadil se na židli vedle a vzal přítele za ruku. Kazuo měl zavřené oči, ale dýchal. Ito zůstal stát u dveří a zavřel. Smutně se na ně díval. Kazuo zamžoural očima.
"Kusakawo? Ty jsi tady?"
"Jsem u tebe, lásko. Co se to… Cos to prováděl?"
Kazuo sklopil oči. Ito si povzdechl.
"Víš, Itsuki… ona to nebyla tak úplně nehoda," začal. "Toriyama-senpai… ukradl motorku jednoho třeťáka a… rozjel se. Všichni jsme se za ním dívali. Jel na plný plyn a… vjel přímo do stromu."
"Cože? Proč?"
"Dneska… už je to měsíc, cos nebyl ve škole," vysvětloval Kazuo, očima se zabodl do stropu. "Ublížil jsem ti, Kusakawo. Říkal jsem, že bez tebe… nemůžu žít."
"Neublížil si mi, Toriyamo. Zastavil ses. Na poslední chvíli, ale zastavil."
"Fyzicky možná ne, ale psychicky… jsem tě zničil. Už si ani nemohl dál chodit do školy. Za všechno můžu já. Jsem psychopat. A to se nezmění. Už ti nechci ubližovat."
"Idiote! Copak… copak takhle bys mi neublížil? Miluji tě, Toriyamo. Nemůžu bez tebe existovat."
Kazuo se na Itsukiho zaraženě podíval.
"Miluješ? Pořád? Po tom všem, co jsem ti udělal?"
"Samozřejmě! Jsi celý můj svět. Vždycky tě budu milovat, hlupáku!"
"Odpusť mi, Kusakawo. Odpusť mi."
"Už jsem ti odpustil. Hlavně, že jsi v pořádku."
Kazuo zakroutil hlavou. Itsuki mu věnoval vytřeštěný pohled.
"Ne, Kusakawo. Já… umírám."
"Co? Ne."
"Ale ano. Moje zranění jsou příliš vážná. I doktoři už nade mnou zlomili hůl. Nezbývá mi, než čekat na smrt. Ale jsem rád, že v mých posledních chvílích stojíš po mém boku."
"Ne… ne! Toriyamo. Neumírej. Toriyamo."
Itsuki schoval obličej do dlaní a rozplakal se. Kazuo ho chytil za ruku.
"Neplač, Kusakawo. Všechno bude zase v pořádku."
"Ne. Nic nebude v pořádku. Já… taky bez tebe nemůžu žít. Jestli… jestli umřeš, já… já se zabiju, Toriyamo. Zabiju se. Nemůžu… nemůžu jít dál… bez tebe ne."
"To neříkej, lásko. Jen žij. Zase budeš šťastný. Uvidíš."
"Ne. Bez tebe ne, Toriyamo. Ty jsi moje… štěstí."
"Kusakawo?"
"Miluji tě, Toriyamo."
"Kusakawo, splnil bys mi poslední přání?"
"Ehm?"
"Přál bych si, aby poslední, co na tomhle světě uvidím, byl tvůj úsměv. Prosím, usměj se, Kusakawo."
"Jak se můžu usmát, když umíráš, pitomče?"
Itsuki se pokusil o úsměv, ale pláč a zoufalství měli vlastní hlavu.
"To nevadí. Hlavně buď šťastný. Věřím, že najdeš novou cestu."
"Ne! Toriyamo! Neopouštěj mě! Zůstaň se mnou! Toriyamo!"
"Miluji tě… Itsuki."
"TORIYAMO!!!"
Kazuo zavřel oči. Na monitoru měřícím tep se objevila rovná čára. Itsuki brečel, pevně svíral Kazuovu ruku.
"Itsuki?" strachoval se Ito. Itsuki se rozechvěl. Prudce vstal a rozběhl se k oknu. Otevřel jej. Ito vyvalil oči a rozběhl se k němu. Itsuki začal lézt do okna, ale Ito ho popadl kolem pasu a stáhl dolů. "Co to děláš? Idiote! Je to osmé patro. Vždyť se zabiješ!"
"Toriyamo! Toriyamo! Pusť mě! Chci jít za ním! Toriyamo!"
"Itsuki. Itsuki, klid. Klid." Ito Itsukiho pevně objal a konejšil ho. Itsuki se pomalu přestával bránit. "Pšš… pšš. To bude dobrý. To bude dobrý."

Do místnosti vešla sestra. Smutně se zahleděla na chlapce a na monitor.
"Měla jsem vám to říct. Omlouvám se."
"To není vaše chyba," uklidnil ji Ito.
Itsuki seděl u postele, svíral Kazuovu ruku.
"Možná bychom… se měli postarat o to tělo."
"Ne," protestoval Itsuki.
"Co prosím?"
"On se probudí. Všichni známe romantické filmy, on se probudí. Dejte mu čas. Vrátí se, vím to. Nenechal by mě tu samotného. Probudí se, uvidíte."
"Itsuki," povzdechl si Ito.
"Probudí se. Věřte mi."

"Už uteklo několik hodin," podotkl doktor. "On vážně pořád věří, že se ten kluk probudí?"
"Věří. Co jiného mu zbývá? Pokud Toriyama-senpai umře, Itsuki přijde o všechno," objasnil Ito.
"Jenže ten hoch už umřel."
"Já vím, ale to mu nevysvětlíte. Zamilované srdce… uvěří čemukoli. I když myslím, že někde hluboko uvnitř i Itsuki ví, že Toriyama už se neprobudí."
"Co budeme dělat? Nemůžeme ho tu nechat sedět věčně."
"Promluvím s ním."
"Dobře tedy."

"Itsuki?"
"Jdi pryč. Vím, co mi chceš říct," špitl Itsuki.
"Já vím, ale stejně… jak dlouho tu chceš ještě sedět. I ty přeci víš, že je prostě mrtvý. Tím, že tu budeš sedět, truchlit a modlit se v zázrak, ho zpět nepřivedeš."
Itsuki se odmlčel.
"A co mám podle tebe dělat?"
"Nech doktory, ať se o něj postarají a pojď domů."
"Když já… ho nemůžu opustit, Ito. Nemůžu odejít a nechat ho samotného."
"Itsuki? Tebe trápí ještě něco víc, že? Co se děje?"
"Můžu za to já. Je to moje chyba, že je mrtvý," rozvzlykal se Itsuki.
"Co? Proč by…? Tak to není!"
"Ale ano. Kdybych ho tenkrát neopustil, kdybych nepřestal chodit do školy… nic z toho by se nestalo."
"Itsuki."
"Pořád ho nosím u sebe. Už od toho dne. Už tehdy, u toho srázu… byl jsem připravený."
"Připravený na co? O čem to zase mluvíš?"
Ita se zmocnily obavy. Itsuki vytáhl z kapsy nůž.
"Tenhle nůž… patří Toriyamovi. Nechal jsem si ho poté, co jsem ho použil, abych přeřízl pásy v tom autě."
"Vážně to chceš udělat, Itsuki? Myslím, že tohle by si Toriyama-senpai nepřál."
"Ale taky by si nepřál, abych trpěl. Oba umřeme… z pocitu viny… a společně… tak si to přeci přál."
"Itsuki, já… ti to nedovolím…"
"Jsi idiot, Ito. Myslíš si snad, že se tě budu ptát?"
Itsukimu se po tváři rozlil široký úsměv.
"Itsuki, ne!"
Ito se rozběhl k němu. Itsuki namířil nůž…

Čepel ozdobily pramínky krve. Na zemi leželo mrtvé tělo. Jeden krvelačný jazyk přejel po čepeli.
"Tak takové to je. Už ti rozumím, Toriyamo. Takové to je… zabít člověka. Ito byl hlupák, neměl se do toho plést. Co se dá dělat? Stalo se. Asi je čas jít. Toriyamo… tenkrát si říkal, že rozřezaný na kousky bych vypadal úchvatně. To ti asi nesplním, ale… uvidíš mě… mrtvého. Oba jsme vrazi. Sejdeme se v pekle."


The End
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awi Awi | 10. února 2015 v 21:36 | Reagovat

Q.Q whyyy Q.Q

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama