Ryūketsu no himitsu 1

30. prosince 2014 v 18:05 | Rin-kun |  *Spisky věčné nicky*
Konečně jsem taky dopsal nějakou povídku. Je to trochu divný příběh o velké lásce se zvláštními okolostmi. Za název se omlouvám, překládal to google (jako vždy xD). Mělo by to znamenat něco jako "krvavé tajemství", ale tak to je jedno. Koukám, že téma týdne je "Útěk před smrtí" xDDD docela se hodí. Kdo ví, jestli před smrtí utečou naši hrdinové... No... já to vím a taky každý, kdo si to přečte do konce o.o . No což xD. Užijte si to. Jo a ještě něco, právě jsem zjistil, že na zveřejnění je to moc dlouhé, takže to budu muset rozkouskovat xD. No i tak si to užijte.

název: Ryūketsu no himitsu
žánr: shounen ai (překvapivě xD)
část: 1/2
postavy: Kusakawa Itsuki, Toriyama Kazuo, Wakiya Ito and Akimoto-sensei




Krásné zlatavé vlasy mu spadaly na ramena. Hluboké oči měly zvláštní barvu, zdály se být rudé jako čerstvě prolitá krev. Ve školní uniformě mu to moc slušelo, mimo školu však nosil přiléhavé černé oblečení a ruce zdobil spoustou stříbrných prstenů. Nedalo se říct, že by disponoval zrovna vypracovanou postavou, patřil spíše mezi vyzáblé avšak vysoké hochy. To byl on. Toriyama Kazuo. Vydržel jsem se na něj dívat celé hodiny, ale… on se vždy choval dost samotářsky, nikoho k sobě nepouštěl. Sálalo z něj tajemno, které mě k němu táhlo… chtěl jsem odhalit jeho tajemství, stát po jeho boku a krok za krokem ho objevovat…

Jmenuji se Kusakawa Itsuki a jsem ten kluk, co celý den kouká z okna. Možná mě znáte. Třeba chodíváte kolem mého domu a říkáte si: "To tam takhle vážně sedí pořád? On snad nechodí do školy?" Ne, nechodím, už ne. Rodiče pracují v zahraničí a téměř je nevídám, nemají tušení, že zanedbávám školu. Jenže já tam nemůžu, už ne. Nudím se, opravdu se nudím. Nemohl bych vám něco vyprávět? Určitě ano, viďte? Tenhle příběh začal na střední škole (jo na té samé, kam bych měl chodit)…

Kluk, o kterém vám budu vyprávět, se jmenuje Sakukawa Atsuki… No dobře prokoukli jste mě, je to Kusakawa Itsuki, ano povím vám příběh o mně. No prostě ten Itsuki, tedy já, chodil na střední školu a moc se mu líbil… ne to není to správné slovo… moc ho přitahoval (to je lepší) jeden hoch z vyššího ročníku. Kde jen začít? Tak třebas jednou jsme takhle měli matematiku…

Itsuki, já, si zrovna něco psal do svého bločku jako obvykle. Naklonil se k němu kluk ze zadní lavice.
"Itsuki? Co to tam zas sepisuješ, ty náš Shakespeare?" zasmál se potichu.
"Ticho. Ito, teď si nemůžeme povídat, Akimoto-sensei by nás zabil," napomenul jsem ho.
"Děláš jako by ty jeho rovnice někoho zajímaly."
"Mě ano."
"Tak proč nedáváš pozor?"
"Protože už to mám dávno spočtené, než to vy primitivové pochopíte."
"Tak promiň, že nejsme bedny jako ty. Dej mi přečíst to své dílečko."
"Ne!" zaprotestoval jsem hlasitěji, než jsem chtěl.
"Kusakawa-kun? Wakiya-kun? Co to tam provádíte?" zazněl chladný hlas Akimota-sensei.
"Omlouvám se!" sklopil jsem hlavu.
Všechny svaly v mém těle ztuhly. Skutečně jsem se Akimota-sensei bál. Tenhle muž budil neuvěřitelný respekt.
"Ukažte mi, co jste za dnešní hodinu spočítali," řekl a došel k našim lavicím.
"Tady," podal jsem mu rozklepanýma rukama svůj sešit.
"V pořádku. Koukám, že jsi napřed. Nejspíš se tu nudíš. Můžeš si dělat svoje věci, ale neruš u toho, ano?" Akimoto-sensei se podíval na můj bloček a pak se na mě usmál. Lehce jsem přikývl. Ani ten úsměv či to, že jsem z toho venku, nezmenšili můj strach. "A co ty, Wakiya-kun?"
Ito polknul. Řadil se mezi lidi, kteří během hodin nic nedělají, a neměl tedy, co Akimotovi-sensei předložit.
"Já… prosím… zapomněl sešit doma," vykoktal ze sebe.
Lže, sešit na matematiku si ani nezavedl.
"Proč sis nepočítal na papír? Myslím, že se uvidíme po hodině."
Bože, tak děsivý…

Zazvonilo, konečně. Ito vyšel ze třídy spolu s Akimotem-sensei. Všichni za nimi koukali, tohle bylo, jakoby šel na popravu. Chtěl jsem být co nejrychleji pryč, vyběhl jsem ze třídy a v nepozornosti do někoho vrazil. Neupadl jsem, ale upustil své věci. Rozepnutý penál se rozsypal po chodbě a spolu s učebnicí, sešitem matematiky a mým bločkem se válel na podlaze.
"Promiň, pomohu ti to sesbírat," uslyšel jsem klučičí hlas.
Vzhlédl jsem a zrudly mi tváře. Toriyama!!! Bože, takto zblízka vypadal vážně kouzelně a měl na sobě školní uniformu. Pamatuji si to tak živě, dodnes mi buší srdce, když si na to vzpomenu.
"T-to… to je dobrý… zvládnu… to."
Bleskově jsem si klekl na zem a začal sbírat tužky do penálu. Toriyama se také sehnul, ale pak se ohlédl, zamračil se. Rychlým pohybem mě strhl ke stěně. Nechápal jsem, dokud jsem neotevřel oči. Přes chodbu se začalo hnát stádo studentů spěchajících do svých učeben. Kdybych tam zůstal, ušlapali by mě. Zachránil mě a navíc se naše těla tak těsně dotýkala. Myslel jsem, že mi srdce vyletí z hrudi. Díkybohu nevyletělo, protože to by buď dost silně praštilo Toriyamu a nebo zmizelo pod nohama těch nezastavitelných středoškoláků.
"Není ti nic?" zeptal se Toriyama.
"N-ne. Nic. Děkuji, Tori-Toriyama-senpai."
"Ty víš, jak se jmenuji? Zvláštní. Nejsem zrovna populární. Bohužel z tvých věcí asi moc nezůstane, je mi líto."
Když se konečně prohnali, bylo už po zvonění. Rychle jsem posbíral rozlámané tužky, roztrhaný sešit, ušlapanou učebnici a běžel jsem do třídy.

Jo máte postřeh. Nechal jsem tam svůj bloček. Správně tušíte, že ho zvedl Toriyama. Co se dělo dál, si představuji asi tak:
1) Přečetl si jméno na přebalu = zjistil, jak se jmenuju.
2) Dal si bloček do tašky = odcizil mi můj majetek.
3) Celý den koukal po tašce = pohltila ho zvědavost.
4) Došel domů a otevřel bloček = je zle.
5) Začal si v něm číst = to je můj konec.
Asi už jste pochopili, že do toho bločku jsem vymýšlel příběhy, jenže jaké? No takové, jaké Toriyama nepotřeboval vidět. Nejlépe vám to vysvětlí krátký úryvek…
…Itsukimu po tvářích začaly stékat slzy. Provazy byly uvázány tak pevně. "No tak, co je to? Snad ne slzičky, ale Itsuki, copak se děje? Něco se ti nelíbí?" pousmál se Kazuo a olízl Itsukimu slzu z tváře. "To… bolí," zasténal Itsuki. "Ale kdepak, to teprve bude bolet, ale dej mi čas na krátkou předehru," ušklíbl se Kazuo. Začal rty sjíždět po Itsukiho těle níž, po krku až k bradavce. Kousl…
Dobře to stačí!!! Už jste nejspíš pochopili. Jistě vás napadá, že si mohl myslet, že jde o jiného Kazua, jenže to by Itsuki v těch příbězích nesměl vzdychat: "Toriyamo". Jo skončil jsem. Větší trapas se mi ani nemohl stát. Nebo to nemusel být nutně konec světa….?

Další nudný den. Itsuki, vlastně já, kráčel davem po chodbě mezi třídami. Jenže najednou ho něco popadlo za rukáv a vytáhlo z davu ke kraji. Ne, tentokrát se mýlíte, nebyl to Toriyama.
"Akimoto-sensei? C-co… copak se děje?"
"Co se děje? To bych se měl ptát já. Podívej se na tohle! Tvůj poslední test z matematiky! Za tři? To jako vážně? Kusakawo, jsi nejlepší matematik na téhle škole, tohle si prostě nemůžeš dovolit. Můžeš mi sakra vysvětlit, na co si myslel proboha?!"
Akimoto-sensei… křičel na mě… i když mě chválil, bál jsem se ho a takhle… Třásl jsem se jako osika, opřel se zády o stěnu, oči se mi naplnily slzami.
"O-omlouvám se," špitl jsem.
"Omluva ani slzy už ten test nezachrání, Kusakawo! Já chci slyšet vysvětlení!"
Připadalo mi, že se nejspíš zhroutím. Vzduch se stal tak těžkým. Nešlo se pořádně nadechnout. Udělalo se mi zle. Přestal jsem slyšet slova Akimota-sensei.
Ticho narušil až známý překrásný hlas, i přesto, že zněl tak vzdáleně.
"Nechte ho být!" volal.
Pootevřel jsem oči. Stál tam. Toriyama… a zdálo se, že se s Akimotem-sensei hádá.
"Co si to dovoluješ, chlapče? Ty jsi Toriyama Kazuo, druhý ročník, že?"
"Na tom nezáleží, kdo jsem! Copak nevidíte, že mu ubližujete?! Bojí se vás. Odstupte od něj!"
"Musím na hodinu. Ještě si promluvíme, Kusakawo a tebe… tebe si najdu."
"Budu se těšit."
"Tss, drzoune."
Akimoto-sensei odešel. Nevydržel jsem to, sesunul jsem se na podlahu. Nohy už mě odmítaly nést.
"Kusakawo!" zvolal Toriyama a posadil se ke mně. Těžce jsem oddechoval, nemohl jsem ani panikařit z jeho přítomnosti, bylo mi zle. "Jsi úplně bledý. Ach jo. Chtěl jsem s tebou mluvit, ale ne takhle."
"Toriyamo?" vydechl jsem.
"Jsem tady, neboj se. Už ti neublíží."
Tahle slova… tak povědomá. Kde už jsem je slyšel? Pak mi to došlo… jedna povídka v mém bločku!
"Itsuki! Jsi v pořádku? Co to bylo za chlapa?" tázal se Kazuo starostlivě a pohladil Itsukiho po tváři. "Akimoto… on… je generál královské stráže. Mám z něj… strach," rozplakal se Itsuki. "Jsem tady, neboj se. Už ti neublíží." "Vážně?" "Ochráním tě," pousmál se Kazuo, naklonil se k Itsukimu a vášnivě ho…
Ne! To ne! Nemožné.
"V-vážně?" zeptal jsem se opatrně.
Toriyama se široce usmál. Vyděsilo mě to. Na co asi…?
"Ochráním tě," řekl a naklonil se ke mně.
"Toriya…" snažil jsem se říct, ale zbytek jeho jména se ztratil v polibku.
Vytřeštil jsem oči. Proč? Proč to dělá? Hlavou se mi prohnalo tisíc myšlenek, ale potom už jsem o tom nepřemýšlel, uvolnil jsem se. Pokud to měl být sen, nechtěl jsem se probudit.
Ještě oblízl moje rty a zadíval se mi do očí. Na co čekal? Nevím doteď.
"Už je ti líp?" pousmál se.
"Já… jo. Toriyamo, co si to…"
"Krásně píšeš, zbožňuji tvé příběhy."
"Co? Toriyamo… takže… si přeci jen vzal můj bloček."
"Odpusť mi, chtěl jsem ti ho vrátit, ale zvědavost mě přemohla. Ty už si na mě myslíš dlouho, co?"
Zrudl jsem. Trapas, trapas, trapas.
"J-jo."
"A to mě ani neznáš. Já tě sice taky neznám, ale… zamiloval jsem se do Itsukiho z tvých povídek. On je stejný jako ty, že?"
"Toriyamo…"
Z očí mi začaly kapat malé slzičky štěstí. Mohla to být pravda? On se… do mě zamiloval. Pohladil mě po tváři a setřel slzy.
"Neplakej, hlupáčku. Nebo víš co? Plač, je to tvá přirozenost, tvé emoce. Jsi citlivý hoch, stejně jako Itsuki z příběhů. Rozkošný."
Jeho červená líčka mluvila za vše. Cítil se stejně jako já. Blázen, slepě zamilovaný do kluka, s kterým prakticky téměř nikdy nemluvil.
"Toriyamo."
Chtěl jsem říct víc, ale nenacházel jsem slova. Písálek náhle dokázal sesmolit jen jediné slovo. Jeho jméno.
"Já tebe taky," zasmál se Toriyama.
"Co?" nechápal jsem.
"Taky tě miluju, Kusakawo."
Znovu mě začal líbat. Miluji ho, miluji ho. Bože. Jestli je život horská dráha, tak tohle byl její nejvyšší bod…

Ovšem každá horská dráha vede zase zpátky dolů. Asi jste rádi, že to říkám. Spousta z vás si možná říkala: "A to je jako všechno?" Kdepak. Jen taková prosba, vás co milujete happy endy, prosím, odejděte. Ano začali jsme spolu chodit a pro vaše uspokojení jsme spolu žili šťastně až do smrti.
Fajn a vám, co jste tu zůstali, bych teď rád dopověděl, jak to doopravdy bylo. Vážně jsme spolu začali chodit a vypadalo to, že opravdu šťastní až do smrti budeme. Často přespával u mě, jelikož jsem měl prázdný byt (pro ty, co zapomněli, moji rodiče pracují v zahraničí). Přiznávám se, že jsme tam zrovna nehráli polštářovou bitvu (i když to taky), dělo se mezi námi něco víc. Nejspíš chápete, že jsem s tím neměl žádné zkušenosti, i když jsem o tom psal. Nevím, jak on, neptal jsem se, ale proběhlo to v pořádku. Nebolelo to. Tedy… většinou…

"Mňam. Ty mě nepřestaneš překvapovat. Vážně vaříš skvěle," pochválil mě Toriyama, když dojedl večeři.
"Jsem rád, že ti chutnalo," usmál jsem se. "Ukaž, odnesu talíře a pak už půjdeme spát, ano?"
"Spát?"
"Ano, už je čas jít do postele."
"Ale tam se dá dělat mnohem víc, než spát."
Rozesmál jsem se. Dokázal to říct, tak svůdným tónem. Miluji ho.
"Dobře, dobře. Za chvíli jsem zpátky."
Zavřel jsem za sebou dveře, sešel po schodech dolů a zamířil do kuchyně. Položil jsem nádobí do dřezu. Zadíval jsem se na něj. Jen dva talíře a dva příbory… to bych mohl opláchnout. Pustil jsem si horkou vodu. Budu to mít hned umyté a pak se můžu přitulit k Toriyamovi.
Uklidil jsem poslední talíř a rozběhl se nahoru. Prudce jsem otevřel dveře. Pokojem se táhla tma. Podivil jsem se. Sahal jsem po vypínači.
"Nerozsvicej," uslyšel jsem Toriyamův hlas.
"P-proč?"
Divné. Děje se něco? Nějaká nová hra?
"Světlo je hnusné. Tma je temná, krásná. Nemyslíš?"
Dveře za mnou se zavřely. Poblíž mého okna se nenacházela žádná pouliční lampa, měsíc byl v novu, naprostá tma.
"Toriyamo, já se bojím."
"To je dobře. Měj strach, bude to legrace."
"Toriyamo, tohle přestává být vtipný!" vykřikl jsem.
"Zase špatně. Teprve začíná."
Pokojem se nesl Toriyamův smích. Tenhle smích jsem však neznal, šílený smích. Něco mě popadlo zezadu, vzalo mě to a šlehlo se mnou na postel.
"Toriyamo, prosím, ne… ne."
"Ano, ano, pros o milost. Tohle mě dokáže nažhavit."
"Ne!" vyjekl jsem a skutálel se dolů z postele. Po čtyřech jsem se plazil ke dveřím. Toriyama mě chytl za nohu. Jeho stisk byl tak pevný.
"Kampak, koťátko? Ještě jsme ani nezačali. Bude to sranda."
"Ne! Pusť mě! To bolí!"
Kopal jsem nohama, ale nic mi to nepomohlo. Brečel jsem. Takhle se přeci můj Toriyama nechová. Co se to děje? Chci pryč. Zachraňte mě někdo.
"Neutečeš mi. Užijeme si."
Pomalu se přesunul nade mě. Posadil se na mě. Vzal mě za triko a škubl. Roztrhl ho. Cítil jsem, že sahá do kapsy. Něco vytáhl. Jako na zavolanou kolem domu projelo auto a na okamžik přineslo do místnosti trochu světla. I když to, co jsem spatřil, jsem možná raději vidět nechtěl. Toriyamova tvář nesla výraz šílence z hororů a v ruce držel nůžky, mířily na mě. Vykřikl jsem. Slzy se valily proudem, umíral jsem strachy.
"Prosím," fňukl jsem tichounce.
Vzlykal jsem. Toriyama se rozesmál.
"Copak? Nikdy si nepřemýšlel nad tím, jak bys vypadal rozřezaný na kousky? Já ano. Došel jsem k závěru, že bys vypadal úchvatně. Bohužel mám jenom tyhle nůžky, ale pro dnešek stačí, není proč spěchat, rozřezat tě mohu kdykoli."
Vzal nůžky a ustříhl mi knoflík u kalhot, rozepl zip. Chtěl jsem s ním tu noc spát, ale ne takhle. Zajel rukou do kalhot, druhá ruka pevně svírající nůžky se přibližovala k mé tváři. Začal jsem sebou škubat. Chtěl jsem ho setřást. Možná jsem malý, ale on je lehký a nemá zas takovou sílu. Úspěch. Spadl na zem. Rychle jsem se doplazil ke dveřím, vyškrábal se po nich na nohy, vzal za kliku a utíkal pryč.
Vyběhl jsem z domu, na ulici zrovna nikdo nešel. Opřel jsem se o strom a snažil trošku vydechnout. Po chvíli vyběhl z domu Toriyama. Popadl jsem větev, co mi ležela u nohou a namířil na něj.
"Nepřibližuj se," vyhrožoval jsem.
Můj hlas se však chvěl.
"Kusakawo, nechci ti ublížit."
"No jistě. Chceš mě jen rozřezat, viď?"
"Lásko, já… prosím, dovol mi ti to vysvětlit."
"Co na tom chceš vysvětlovat? Jsi psychopat!"
"Jo… asi jo. Omlouvám se, nechtěl jsem, aby to zašlo takhle daleko."
"Co to tu meleš?"
Nechápal jsem jediné slovo, věděl jsem jen, že je nebezpečný a že se šíleně bojím.
"Já… dalo by se říct, že… mám rozdvojenou osobnost. Než jsem poznal tebe, většinu času jsem býval takový, jakého si mě viděl před chvílí. Proto se mě všichni vždycky stranili. Jsem blázen, šílenec… jak říkáš, psychopat. Zamiloval jsem se do tebe a mé druhé já se snaží toho psychopata v sobě potlačit. Myslel jsem si, že… že to zvládnu, ale… jak vidíš, asi ne. Nikdy jsem nechtěl dovolit, abych ti ublížil, Kusakawo. Miluji tě. Možná bychom se měli rozejít, jedině tak budeš v bezpečí."
Cože? Rozdvojená osobnost? Psychopat? Rozejít? Tak tohle má být to Toriyamovo tajemství, ta záhada, která mě k němu tak táhla a díky které jsem se do něj zamiloval? Toriyamo…
"Toriyamo, já… to… to nejde… nepřežil bych bez tebe."
"To já bez tebe taky ne. Ale raději budu navždy trpět, než abych ti ublížil."
"Jenže mně nejvíc ublížíš, pokud mě opustíš, hlupáku."
Toriyama si povzdechl. Co čekal? Že prostě jen tak dovolím, aby se se mnou rozešel? Ani náhodou.
"Dneska si z toho vyvázl a taky jsem neměl v plánu ti ublížit nějak hodně, ale co když příště… Kusakawo, dochází ti, že… sakra vždyť já bych tě mohl úplně klidně zabít!"
"Tak ať. Pokud je to skutečně to, co si přeješ."
"Ne!"
"Ale tvé druhé já očividně ano! Chceš mě vidět krvácet, že? Chceš mě slyšet křičet. Chceš mě vidět umírat a vydechnout naposledy…"
Toriyama se odmlčel. To ticho mluvilo za vše. Právě jsem vyjmenoval seznam jeho nejtajnějších tužeb. Bože, proč se to takhle zvrtlo?
"Já… ti nechci ublížit… i ten psychopat… i on by plakal, až bys umřel… jen si prostě nemůže pomoct… přitahuješ ho a on chce vidět krev, smrt… tak moc by chtěl, znovu a znovu… až pozdě mu dojde, že mrtví už se neprobudí."
Tehdy mi to všechno docvaklo. Proč přede mnou nemluvil o svých předešlých vztazích. Proč se mi zdál tak zkušený, když jsme spolu spali poprvé. On už… takhle o někoho přišel. Minimálně jednu osobu už zabil.
"Je mi to líto. Ale… chybami se člověk učí, proč si nedat ještě šanci, třeba tentokrát…"
"Mlč!" přerušil mě. "Ty to nechápeš! Zaprvé vůbec nevíš, jaké to je, mít na rukou cizí krev, jaké to je… zabít člověka… a zadruhé netušíš, co pro mě znamenáš. Ty jsi… důležitější než kdokoli před tebou. Pokud ztratím tebe… už nebudu moci dál žít. Na druhou stranu, vždycky jsem tušil, že poslední krev, kterou proliju, bude má vlastní."
"Takhle nemluv. Toriyamo, my to zvládneme. Pokud jsem skutečně pro tebe tak důležitý, jak tvrdíš, potom mi nic neuděláš. Věřím tomu."
"Kusakawo?"
Toriyamovi oči se zalily slzami. Nikdy dřív jsem ho neviděl plakat. Podlomila se mu kolena. Vypadal tak bezmocně, tak zoufale. Došel jsem k němu, klekl jsem si a objal ho. Třásl se. Rozklepanýma rukama objetí opětoval. I přes všechny ty hrozné události se mi zdálo, že nyní byl náš vztah pevnější než kdykoli předtím.


Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama