Yuki no Tenshi

26. října 2014 v 18:12 | Rin-kun |  *Spisky věčné nicky*
Tak jsem založil rubriku na povídky, ou jéé! Jako tak pro začátek bych alespoň takovou ochutnávku toho, co píšu... takovou "starší" jednorázovku (starší = z 24.10./dva dny stará). No tak pokud sem někdy nějaký chudáček čtenář zavítá, může si počíst ^^

název: Yuki no Tenshi
žánr: shounen ai
anime: Uta no Prince-sama
postavy: Mikaze Ai, Kurusu Syo, Kotobuki Reiji and Shinomiya Natsuki





Z dálky jsem pozoroval tu scénku. Chvílemi jsem toužil vyběhnout zpoza stromu a zastavit to, ale mé nohy jakoby zamrzly. Dokonce ani Natsuki se neusmíval. Jen se držel kmene opodál a zíral na ty dva. V jeho očích se lesklo cosi jako lítostné dojetí. Cítil jsem to stejně. Znovu jsem obrátil zrak k těm dvěma.
Toho studeného zimního dne, kalendář zrovna ukazoval 24. prosinec a my byli svědky dramatu, jak z vznešené literatury. Prostředí dodávalo scéně podtext zázraku. Zasněžená krajina na okraji příkrého srázu, z nebe se pomalu a lehce snášely sněhové vločky, opodál se rozprostíral les. Přestože stromy už dávno ztratily listí, kmeny dvou nejkrajnějších posloužily mně a Natsukimu jako skvělý úkryt.
Ti dva tam stáli, naproti sobě, bokem k lesu, pohledy zabořené hluboko do očí toho druhého. Oblečeni do teplých bund, šál, rukavic a rozkošných zimních čepiček, vypadali skutečně kouzelně. Když jsme si jich poprvé všimli, Natsuki se nezdržel komentáře.
"Kawaii Syo-chan. Kawaii Ai-chan," rozplýval se.
"Pšš," napomenul jsem ho a schoval se za kmen stromu.
Natsuki se na mě zaraženě podíval, pak se zahleděl k těm dvěma vážným pohledem a udělal totéž. Slyšeli jsme myslím většinu jejich rozhovoru a vzalo nás to za srdce…

Syo věnoval Aiovi nekonečný starostlivý pohled. Ai sklopil oči, ztratil se ve sněhu, pousmál se a opět pozvedl hlavu. Usmíval se na Sya, jeho úsměv však skrýval smutek, bolest, zoufalá slova, která jsme tehdy nedokázali rozšifrovat, jelikož jsme neměli ponětí, co se to tam děje. Syo jim však rozumněl moc dobře. Lehce zakroutil hlavou. Aiův úsměv se rozšířil, oči se mu začaly lesknout. Tehdy už Syo zatnul zuby a stiskl pěsti.
"Nech toho," zavrčel rozklepaně.
Ai se sladce usmál. I zoubky mu byly vidět v tom úsměvu, takový výraz jsem u něj neznal.
"Syo-chan…" vydechl lehce, jakoby ta slova byla jen ozvěnou dopadajícího sněhu.
"Sakra," zaťal Syo ještě víc. "Přestaň!!!" vykřikl a vrhl se k němu.
Ai ho chytl za ramena a zastavil těsně před sebou. Přísahal bych, že se jejich těla dotýkala a pokud ne, tak následně určitě, jelikož Ai si Sya k sobě něžně přitiskl.
"Pšš, smutek ti nesluší," zašeptal Ai.
"Ale já nejsem smutný! Mám vztek!" vzdoroval Syo a začal jednou pěstí bušit do Aiovi hrudi.
Ai ho lehce a dlouze pohladil po vlasech. Syo přestal a pevně stiskl Aiovu bundu, přitiskl si obličej rukám a rozvzlykal se.
"Neplakej, Syo," pronesl Ai, ještě víc si ho k sobě přivinul. "Slzičky ti též nesluší. Jen tvůj úsměv je tak neodolatelně sladký."
Ai vzhlédl k nebi. Na tvář se mu snášel sníh, zavřel oči, zasnil se do toho okamžiku. Vtom se od něj Syo vytrhl a popoběhl kus dál. Zas se na něho zahleděl, zoufaleji než předtím.
"Tak žij pro ten úsměv. I přes to všechno, pořád se můžeš snažit vykouzlit mi na tváři úsměv, ne snad?!"

Vytřeštil jsem oči, zaryl nehty do dřeva. Došlo mi, co se tam odehrává. Tady se odehrál ten hlavní okamžik, kdy jsem cítil, že tam musím vběhnout, všechno zastavit, ale vlastní končetiny mě neposlouchaly.
Otočil jsem se k Natsukimu. Ani se na mě nepodíval, jako zhypnotizovaný sledoval, co se odehrává tam na srázu. Vydechl jsem a znovu se zahleděl k těm dvěma. Nemohl jsem nic jiného dělat. Cítil jsem, jak se chvěji. Neměl jsem zrovna nejteplejší oblečení, i tak jsem hluboko uvnitř cítil, že chvění není způsobeno mrazem.
"Ai-Ai…" špitl jsem do prázdna.

Ai nepatrně zakroutil hlavou.
"Proč ne?!!" rozkřikl se na něho Syo.
Ai opět sklopil oči k zemi. Syo měl stále oči plné slz a po Aiových tvářích začaly stékat drobné pramínky slané vody.
"Protože… protože…"
Aiův hlas zněl jako malé vánoční rolničky, tak slaboučký cinkavý zvuk. Ačkoli zdánlivě klidný stejně jako jeho postoj, až k nám se dalo poznat, jak se jeho srdce třese.
"Protože co?! Tak už to sakra řekni!" vykřikoval Syo.
V jeho očích přibývalo slz, které s pohyby jeho tělo odlétaly do stran a než dopadly do nadýchané bílé pokrývky, jakoby se stíhaly měnit v drobné vločky ledu.
"Protože… tě miluji… Syo-chan…"
Syo vytřeštil oči. Ai se pousmál. Tentokrát mnohem šťastněji.
"Ty… i po tom všem… ty mě… ty mě stále miluješ…?" vykoktal ze sebe Syo.
V tu chvíli se odehrál skutečný zázrak. Ai s úsměvem na rtech slabě přikývl a v ten moment se v místě jeho srdce rozzářilo jasné světlo. Zářilo mocněji a mocněji, na Aiových zádech se začala zjevovat pírka. Andělská křídla jak utkaná z paprsků toho silného světla. Ai natáhl ruku směrem k Syovi.
"Sayonara, Syo-chan."
S těmi slovy se začal rozsypávat. Celé jeho tělo i s křídly se měnilo v bělostný sníh.
"Aii!!!" zvolal Syo a rozběhl se k němu.
Než doběhl, vítr odvál poslední hrstku sněhu. Syo tam stál, oči vytřeštěné nově se plnící slzami. Podlomila se mu kolena. Schoval obličej do dlaní a rozplakal se.

Tehdy už jsem mohl pohnout nohama. Chystal jsem se vyrazit, viděl jsem však, že Natsuki už běží napřed. Když jsem k nim dorazil, svíral už Natsuki Sya v náručí a utišoval ho.
"Neplač, Syo-chan. To bude dobré, neplakej."
"On je mrtvý… je mrtvý… Proč?... Natsuki, proč?... Proč je mrtvý? Proč je mrtvý?!" vzlykal Syo.
"Protože k tobě choval city, které si nemohl opětovat," povzdychl si Natsuki a hladil Sya po vlasech.
Došel jsem k místu, kde ještě před chvílí stál Ai. Nabral jsem do dlaní hrst sněhu. Chvíli jsem ho pozoroval, pak jsem sebou začal škubat ve snaze zadržet slzy.
Syo se tiskl k Natsukimu a Natsuki se podíval mým směrem.
"Rei-chan?" ptal se starostlivě.
I mně se podlomila kolena, přitiskl jsem si hrstku sněhu k srdci a rozbrečel se.
"Reiji…" vydechl Syo, když mě viděl.
"Ai-Ai… on byl… byl víc než přítel…" řekl jsem a zahleděl se k nebi.
Na zlomek vteřiny jako bych v tom modrobílém moři zahlédl Aiův úsměv…



The END
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Christine Erin Keyson Christine Erin Keyson | 9. prosince 2015 v 13:44 | Reagovat

Aiii. T___T
Krásná fanfikce. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama